Z toho,

že byl Stenström ozbrojen, nemůžeme nic usuzovat, protože o jeho zvyklostech dohromady nic nevíme. Pravděpodobně jel s tou ošetřovatelkou. Nebo jel za nějakou děvkou. Nebo na návštěvu ke kamarádovi. Nebo se pohádal se svou dívkou. Nebo dostal vynadáno od mámy a jezdil sem a tam v autobuse, protože bylo pozdě jít do kina."
"To si všechno můžeme ještě zjistit," řekl Martin Beck."Ano.
Zítra. Ale jednu věc můžeme udělat teď hned. Než to udělá někdo jiný."
"Prohlédnout si jeho psací stůl ve Västberze," dokončil za něho Martin Beck.
"Umíš vyvozovat závěry!"
Kollberg si nacpal kravatu do kapsy u kalhot a začal si oblékat sako.
Nepršelo, ale byla mlha a noční mrazík zahalil stromy, ulice i střechy jako do rubáše. Kollberg tiše sakroval, protože se mu zamlžovalo přední sklo a v zatáčkách dostával smyk. Celou cestu k policejní budově v jižní části města promluvili oba jenom jednou. Nejdřív Kollberg:
"Bývají pachatelé hromadných vražd lidi s kriminálními sklony?"
"Většinou. Ale zdaleka ne vždycky."
V policejní budově ve Västberze bylo ticho a pusto. Prošli mlčky chodbou v přízemí a vystoupili do druhého poschodí, na kulaté číselnici vedle skleněných dveří zmáčkli knoflíky číselného kódu a pokračovali k Stenströmově kanceláři.
Kollberg na okamžik zaváhal, pak si sedl k psacímu stolu a vyzkoušel zásuvky. Nebyly zamčeny.
Byla to úhledná místnost a vládl v ní naprosto neosobní pořádek.
Na psacím stole neměl Stenström vůbec nic soukromého, ani fotografii své dívky.